Místo PF tu zveřejňuji zvláštní učitelskou baladu, co mi přišla e-mailem málem na prahu silvestrovské noci. Údajně jde o nějaký nalezený rukopis. Moc veselé čtení to není, ale zase se hodí k letošnímu 20. výročí listopadových událostí.

52 SLOK

Hlava první
I.
Prý učil jsem jen z donucení
tvé skvostné verše, Puškine!
(S útrpnou tváří – na znamení,
že mám vzdor, když pušky ne.)
Prý byly to jen ruské tanky,
co dostalo tě do čítanky
a proč jsme děti (vlastní krev!)
uvazovali do bukev.
Ještě dnes se mi toč hlava,
když slyším tuhle snůšku lží.
A doposud mě zaráží,
jak jenom zvolna opadává
list nenávisti pod stromy,
co rodí „čisté svědomí“.

II.
Tak měkké slunce jako v září
nebývá v žádném období…
Když na tři řady dětských tváří
kreslilo svoje ozdoby
a dívky četly ostýchavě,
co Taťjaně se honí v hlavě,
aby pak vtiskly překladu
svou vlastní zjihlou náladu,
bylo mi dobře. Byl jsem šťastný.
Věděl jsem o tom? Asi ne.
Jen dobro, které pomine
umíme povyšovat na sny
a pokorně ho v zápětí
pozdvihat z krechtu paměti.

III.
Pak přišel zázrak Listopadu
a o něm nedokážu psát…
Zmateně slova k slovům kladu –
a nic z těch dní v nich není. Snad
si vzpomenete na ty chvíle,
kdy Češi, málem rozpustile,
celému světu dali znát,
že u nás vláda pimprlat
nadobro končí; na náměstí,
plná zvláštního pocitu,
(který už dlouho chybí tu),
že máme v rukou vlastní štěstí,
že kolem dějin na čepech
spoluotáčí i můj dech.

IV.
Jana bývala zvláštně zjihlá
v těch nocích v půli prosince,
že někdy sotva klíčem stihla
otočit v dveřích ložnice,
když jsem se vrátil. Zmrzlou dlaní
pomáhal jsem jí při svlékání
a mezi steny líčil jí,
že všechno staré pomíjí
(a neslyšel, jak někde na dně
těch velkých slov už tenkrát zní
echo všech příštích zklamání;
neviděl jsem, jak nenápadně
zahazujeme do koše
víc než jen rudé hastroše).

V.
Když situace žádala si
zvolit někoho do OF,
po sborovně se nesly hlasy,
ať je to svěží, mladá krev.
Mně bylo tenkrát třicet čtyři,
což býval věk, kdy muži míří
teprve k vrcholu svých sil.
(Dnes bych se k mládí nehlásil;
dneska je člověk nezávadný
nejvýš do šestadvaceti –
když nepomýšlí na děti,
když bez obtíží nespí dva dny
a v obleku a kravatě
své otce staví do latě.)

VI.
Přesto byl sloupec s kandidáty
úzký pro moje příjmení.
Prý bude lepší vsadit na ty
čisté, co nejsou spojeni
s režimem mříží, pout a petlic.
„A ty jsi, Pavle, proč to neříct,
učil ruštinu, navíc rád –
to přece nechceš popírat.
Tvé Puškinovy památníky
tu máme všichni v paměti,
elán, s nímž lil jsi do dětí
řeč okupantů. Takže díky:
Kalil se v jiném plameni
geroj náševo vrémeni.“

VII.
Rozumíš tomu, Alexandře?
A dá se vůbec pochopit,
jak rychle každý z nich dnes zapře,
že tenkrát měli pro co žít,
že třída nebyla jen cela,
že i jim práce přinášela
uspokojení, radost, klid…?
Dá se to vůbec pochopit?
Byl bych hrdina – s aprobací
tělesná výchova a zpěv?
Padl by na mě menší hněv
a jiní stali by se zrádci?
A co se vlastně učí dnes:
řeč Goethova, nebo SS?!

VIII.
Jak mužik jsem se, dobrý bože,
opil ze vší té bezmoci
a padl na manželské lože
až někdy kolem půlnoci.
Vzpomínám si, jak byla Jana
tenkrát nejistá, polekaná,
když jako slepé medvídě
potácel jsem se po bytě.
Ráno už zase pobaveně
přijala moje pokání
a při pomalé snídani
poslouchala, jak klesám v ceně,
jak mizerně se vyvíjí
kurz ruštinářských akcií.

IX.
A těšila mě. Tenkrát ano –
ještě jsem nebyl spodina…
Pamatuješ se na to, Jano?
Alespoň někdy vzpomínáš?
Nebo už taky daří se ti
úspěšně chránit před pamětí
a zabývat se jenom tím
světem, do něhož nepatřím?
Tehdy jsi s rukou na mé ruce
říkala: „To se vyvrbí.
Nech to být. Kašli na blby,
co plodí každá revoluce
a co se vždycky vyrojí
přesně pět minut po boji.“

X.
A jsme na konci expozice,
můj trpělivý čtenáři.
Když padá hvězda létavice,
alespoň chvíli zazáří
na červencovém nočním nebi…
Bude tvůj zájem klenbou, kde by
dokázal na vteřinu vzplát
i můj nezvratný lidský pád?
Anebo stejně neodvratně
míří ty stránky do koše,
jenž v grafomanské epoše
je denně plný? Málo platné:
jsem amatér – a pro znalce
mé jméno není kvitance.

Hlava druhá
XI.
Jiní začali hýbat světem
a dodnes o nich slyšíme.
Já se chtěl vrátit ke svým dětem
a ke tvým básním, Puškine.
Jak jsem si jenom mohl myslet,
že obepluji tenhle mys let,
v nichž „staré – špatné“ zaniká,
v lodičce tvého jazyka?
Nejspíš jsem od začátku věděl,
co omezencům k potěše
zpívali vrabci na střeše
a co mi řekli za pár neděl:
Ruština patří na východ,
pročež nám dále není vhod.

XII.
Dneska se učí manažeři
pokorně rusky na kurzech.
Kdo by mi ale tohle věřil
v těch šťastných revolučních dnech,
kdy celá země výskala si,
že končí ruské věčné časy
(a že můžeme navždycky
mluvit všichni jen anglicky)?
A málokdo se zastal slovy
dětí, co stěží s trojkami
odvodí mámu od „мамы“,
ale už nic jim nenapoví
„mother“ – tak zvláštně chraplavé;
z něj mamka těžko vyplave.

XIII.
Stal jsem se se svou aprobací
jen zahřívadlem pro židli.
Proto mi moji chlebodárci
o rok později nabídli,
ať nechám věčných suplování,
v nichž jazykářský talent planí
a rozšířím si při práci
nevhodnou kvalifikaci.
S odstupem půlky generace
jsem znovu řešil maléry
opačné strany katedry,
než kam mě stavěla má práce
za uplynulých deset let –
tak jak to žádal nový svět…

XIV.
Jana snášela s pochopením
večery v prázdné ložnici,
zpestřené jen mým pustým klením
nad podtrhanou mluvnicí,
nad tím, jak pořád roste míra
toho, co už se mozek vzpírá
přijímat (v šestatřiceti)
a škodolibě vzkáže ti,
že vazby, které hlavou pluly
před hodinou, už odnes' čas,
a ponechá tě napospas
úvahám, zda byl předminulý,
nebo minulý. Copak dost
nám není jedna minulost?

XV.
I Pavlínku jsme naučili
„nerušit tátu – učí se“.
Kdo mi dnes vrátí každou chvíli
v otcovském životopise,
kdy jsem s ní nebyl? I když nechci,
slyším někdy, jak po koberci
jdou bosé nohy holčičí –
než na ně někdo zakřičí:
Co tady couráš, panebože,
jak se mám takhle soustředit?!
Potom to zmizí. Zas je klid.
(Jen v hlavě se mi točí nože,
co precizně jak břity fréz
mi mozek mění na nářez.)

XVI.
Byl jsem tak vyčerpaný stresem
a přecházením do rolí
učitele a žáka, že jsem
usínal vlastně kdekoli:
Mockrát jsem přejel v autobuse
a o přestávkách v jednom kuse
klimbal nad novou látkou, v níž
jsem před žáky byl nanejvýš
o jednu lekci. Při vědomí
držel jsem se jen o čaji
(ruském – jak jistě dodají
mí vzácní kolegové, co mi
pokaždé rádi dali znát,
za co že jsem to brával plat…)

XVII.
Na konci základního běhu
jsem složil zkoušku v úrovni,
o které jako o zážehu
mluvili všichni přítomní.
Včetně mě – na oslavě v baru
kde jsme si k vzájemnému zdaru
připíjeli snad posedmé.
(I když jsem věděl: co se mne
týká, byl tohle nepochybně
strop veškerých mých možností
jsem prolezlý až do kostí
ruštinou. Angličtinou bídně
klopýtám jako závějí –
při každém kroku hlouběji.)

XVIII.
Cítil jsem se jak nevidomý,
co chodí trasou známých míst
a všechny kanály a stromy
už čeká. Tady si je jist.
Však stačí jedno odbočení
ulicí, která v trase není,
a nevidomý v panice
tápe, tápe a ztrácí se…
Takhle jsem učil angličtinu.
A postupně jsem – jak šel čas –
poznal několik dalších tras
a občas dokonce i minul
nějaký výkop v chodníku,
což mírnilo mou paniku.

XIX.
Než přišli ti dva milí hoši,
co pracovali v USA…
Ihned se stali světlonoši
a každý je měl za esa,
která tak jako nikdo jiný
zvýší úroveň angličtiny
na naší škole, kde jí tvář
dal přeučený ruštinář.
S dětmi hned byli kamarádi
(vždyť byli starší o pár let)
a diplom z chrámu múz a věd
jim nahradilo svěží mládí,
s nímž od pondělí do pátku
vrhali škol do zmatků.

XX.
Ještě vás baví tohle čtení,
nebo už máte právě dost
veršů, v nichž není k nalezení
mnohovrstevná obraznost,
v nichž rýmy oděny jsou spoře
v povrchní, mělké metafoře
(když se to vůbec podaří…)?
Ještě jsi tady, čtenáři?
Či znudily tě banality
stran učitelských úvazků?
Na krev jenom a na lásku
jsi zvědavý – a provždy sytý
stesků? (Vím: v nářku obžalob
vkus spolehlivě najde hrob…)

Hlava třetí
XXI.
Zase jsem skončil u předmětů,
co školy odnepaměti
moc rády předvádějí světu
jako vzor péče o děti –
nejobskurnější semináře,
při kterých kantor v potu tváře
zoufale hledá zas a zas,
čím tentokrát by marnil čas.
Hodiny zbytečného bytí,
v nichž intelekt je vzácný host
a užvaněná povrchnost
jak spodní voda štědře sytí
studnu ješitné ambice
všech filosofů z třetí C.

XXII.
Což bych (tak jako všichni druzí)
nakonec snesl – pro svůj klid,
kdyby nás všechny tyhle hrůzy
mohly alespoň uživit.
Jana čím dál tím pozorněji
sčítala mou výplatu s její –
ten koláč, z kterého nám zbyl
měsíc co měsíc menší díl…
S obavou v masce pobavení
vždycky hlásila, kdo z nás tří
na čem napříště ušetří,
jako by věřila, že změní
realitu, že zvítězí
nad absurditou askezí.

XXIII.
I já jsem pravdu kašíroval,
zavíral oči před stíny,
a pomalu tak měnil v ovál
tvárný kruh naší rodiny.
Jak dvě ohniska na elipse
jeden druhého ztráceli jsme
a Pavla v bolestech svých let
hledala marně známý střed.
Tohle byl – zdá se mi – bod zlomu…
Jana ztratila důvěru,
že ze srabu a průserů
nás dostanu. Že dejme tomu
si dávno sháním práci s níž
budeme středním vrstvám blíž.

XXIV.
Čím omluvím tu hlavu v písku?
Aspoň naivní vírou, že
modlitbu nákladů a zisků
se vláda modlit nemůže,
když přísahala na vzdělání –
na biskupa, jemuž se klaní
povinně každý, kdo by rád
měl na peďáku doktorát?
(A který dávno ztuhl v sochu
z mramoru nebo z pískovce,
zkameněl na sůl pro ovce,
kterým nevadí ani trochu
pět šest citátů zas a zas
vydávat hrdě za odkaz.)

XXV.
Já jsem měl plné právo věřit
plamenným slibům nových vlád,
že tím na čem se začne šetřit
konečně nebude můj plat.
Já jsem měl právo! Slyšíte mě?
Jak asi může skončit země,
kde nedůstojně živoří
i středoškolští kantoři?
Dnes už to víme – končí trpce.
Z dětí je tupá, krutá sběř,
jíž ze vší péče o páteř
zakrněl mozek jako srdce
a v prázdnu jejich pyšných hlav
zní jen Listina VLASTNÍCH práv.

XXVI.
Dvacátá šestá sloka – tedy
jsme v polovině (zaplať Bůh).
Může spoléhat na ohledy
čtenářů unavený duch
bez talentu a bez průpravy?
Smí věřit, že je neunaví
před koncem? Nutím do běhu
děj banálního příběhu,
protože dneska jenom akce
zaujme naši pozornost
(která nemá snad nikdy dost
krvavých dramat, zvratů v lásce
nebo pikantních poklesků,
co se tak hodí do Blesku).

XXVII.
Tak tedy drama: Šestnáct roků
jsem učil. To je fůra let.
A teď mám jenom jednu sloku,
ve které mohu vyprávět
o dvou minutách v kanceláři,
kdy mi ředitel s vážnou tváří
sdělil, že dětí ubývá.
„A tak se, Pavle, i my dva
musíme loučit. Po prázdninách
pro tebe nemám hodiny.“
(Čímž se rozpočet rodiny
zřítil jak utržený výtah
a zastavil se ve sklepích,
které jsem zatím znal jen z knih.)

XXVIII.
Žít hlavě o chlebu a mléce
(odtučněném - to stojí míň)
se celkem dá, když člověk nechce
utratit majlant za kuchyň.
Jak ale úsporněji bydlet,
když není kde s kým měnit výhled,
sušárnu, sklep a sousedy
(kteří se rychle dozvědí,
že už vám dlouho nešla karta
a teď jste dokonale trop.
Uši má kromě stěn i strop
a každý zodpovědně pátrá
po detailech, jež vymění
na burze mdlého žvanění.)

XXIX.
Brzy jsem pochopil, že v půlce
porevoluční dekády
jiným sekáčům vyšlo slunce…
Se čtyřicítkou za zády
a s angličtinou, v níž jak primán
složím pár frází, jejichž význam
a uplatnění v hovoru
má blíž k dětském táboru
než k zasedačce, těžko mohu
chtít práci, kde mi dají dost
na jídlo, plyn a důstojnost
(a ještě děkovat mám Bohu,
když se mnou někdo upeče
na dva tisíce DPČ.)

XXX.
U nabídek na volná místa,
jsem stěží chápal, co jsou zač.
Za nás byl člověk traktorista,
učitel nebo prodavač.
Coordinator recruitmentu
mi ale nejde ani ze rtů
natož na mysl. Kdo to je?
Šéf? Sekretářka? Oboje?
Jsem ve svých jednačtyřiceti
„Junior“ nebo „Senior“?
(Dřív než vyřešíš tenhle spor,
další manažer ozve se ti,
že tě nechtějí. Už to víš:
Jsi odpad. Člověk na obtíž.)

Hlava čtvrtá
XXXI.
Absolvoval jsem ke třiceti
pohovorům – což byly hry,
při nichž mi málem ještě děti
dávaly lekce pokory…
S lítostí špatně předstíranou
mi říkávali: Nashledanou,
dáme vám vědět, ale spíš
s tím nepočítejte. Je to kříž
s tou angličtinou, s počítačem…
A já se potom zas a zas
omlouval za ztracený čas
a děkoval jsem div ne s pláčem,
za záchvěv lidství. Za slib, že
mi některý z nich pomůže…

XXXII.
Což se nestalo. Na pracáku
jen trochu zdvihli obočí,
když jako lodní lístek z vraku
přistrčil jsem jim před oči
svůj diplom. Týdny na podpoře
– na níž je některým tak dobře –
se proměnily v měsíce
(nejprve totiž každý chce
jen práci, která odpovídá
vzdělání, praxi v oboru,
případně světonázoru,
což mu na šancích těžko přidá
a jen prodlouží období,
než to konečně pochopí).

XXXIII.
Jana tu bídu sledovala
bez úsměvu. I bez pláče…
Jako kdyby už dávno vzdala
ty příslovečné koláče,
ty růže, které přinese prý
trpělivost, jak jižní větry
přináší někdy od pouští
saharský písek. Odpouští
mi aspoň dnes, že jsem jí nebyl
jistotou, zdrojem bezpečí?
A co mé mládě člověčí -
je vůbec k uvěření, že by
těch hezkých chvil nebylo dost
na jeden mezilidský most?

XXXIV.
Už zase ve mně chladně roste
strach jako sněť, můj básníku –
topím se po krk v pochybnostech
o smyslu svého výkřiku.
Copak je jedna všední bída
námětem, který někdo vydá?
Přijdou snad za mnou? Dají mi
alespoň tolik za rýmy,
abych se párkrát umyl, spal
v čisté posteli jako král…?
Narazí na to někde Pavla?
A Jana - bude tohle číst?
Vydá to aspoň na dvojlist
přílohy v plátku, co se dává
zadarmo v metru. Asi ne.
Píšu to tobě, Puškine.

XXXV.
Jako kdyby to bylo včera
vidím ten den, kdy poprvé
Jana zůstala do večera
v práci. Jak vítr, který rve
slova od úst, mi hlavou letí
obrazy vtisklé do paměti
jeden za druhým, tak, jak šly
v těch dnech, v té době na mašli:
Jana u okna, u zrcadla,
na semináři (dvoudenním);
Jana před naším domem – s Ním
(S kolegou z práce. Když jim padla,
hodil ji domů.) V ložnici
Jana chladná a trpící…

XXXVI.
Někdy bývala strašně milá
(to dělá špatné svědomí)
a v minutě se rozběsnila
jak Bůh před branou Sodomy.
Týden od týdne rostl zmatek
ve jménech jejích kamarádek,
s nimiž mívala „babince“
desetkrát během měsíce…
Kdy mi to došlo? Brzy. Pozdě.
Pozdě na to ji získat zpět…
Vždyť jsem měl osm dlouhých let,
abych se chopil šancí, co zde
byly pro Šloufy, Kožené,
pro Stehlíky… A pro mě ne.

XXXVII.
Co na tom ještě mohla zvrátit
má nová práce? Vůbec nic –
stejně jako se nedá vrátit
výkřik, co jednou vyšel z plic.
Zoufalý výkřik zloby, zlosti
a dalších rubů našich ctností,
co bolest vždycky porodí
v nejhlubším lidském poschodí…
Do práce, jíž jsem sotva získal,
jsem přestal chodit. Nebo snad
mě mohl ještě zajímat
můj další život – prázdná miska,
do níž seberou po ránu
vajgly z nočního mejdanu?

XXXVIII.
Do právně strohé formulace,
jíž stvořil Janin advokát,
jak do pouzdra se vešel hladce
celý náš život. Vzpomínat
v žádosti o rozvod je přece
nevkusné – jak oblázky v řece
lovit v mysli rok po roce:
První společné Vánoce.
Rodinná dovolená v Tatrách.
Pohádky Pavle před spaním.
Obavy. Touhy. Co teď s tím?
Všechno to rozemele na prach
stroj, který řeže rodiny
rutinně za dvě hodiny.

XXXIX.
Dýl to opravdu netrvalo –
dohodli jsme se rozumně
o všem, co Janu zajímalo
(a co už bylo jedno mně).
Brečel jsem potom jako dítě
v tom najednou tak velkém bytě
vydaném prázdnu napospas,
kde mě děsil i vlastní hlas…
Prodej šel chválabohu rychle
v(jak taky jinak – za odhad).
Když jsem měl naposledy spát
v té rakvi citů, prázdné, ztichlé,
šel jsem se dočkat rozbřesku
radši ven. Dickens po česku…

XL.
Půlka peněz připadla Janě
a druhá mně – což bylo dost
na to, abych si mohl za ně
pomalu začít stavět most
od známých krajin do těch cizích.
Jistě bych býval mohl, kdybych
měl sílu k čemukoli nad
vrcholný výkon – ráno vstát.
Stropem mé angažovanosti
bylo, že jsem si na sklonku
léta pronajal garsonku –
přesně ten typ, co vždycky hostí
staré mládence, študáky
či umělkyně s mindráky.

Hlava pátá
XLI
V těch čtyřech zdech jsem málem přišel
o rozum, o cit, o soudnost.
Už vás nudí ta mělká klišé,
ta stylistická ničemnost?
Tak si to zkuste, moji drazí,
a uvidíte, kolik frází
ztratí punc trapných banalit.
Stačí tak málo – jen je žít…
Víte třeba, čím lišila se
má „garsonka“ a „sarkofág“ ?
Jedním písmenem. (Je to tak,
zkuste si to ve volném čase
vyškrtat. Já tu spojitost
ověřil v praxi víc než dost.)

XLII.
Z peněz, co jsem měl po rozvodu,
jsem platil Pavle výživné,
dál nájem, elektriku, vodu
a prostě všechno, o co mne
žádal soud, domácí a erár –
než jednou přišla chvíle, která
přijít musela. Na účtu
nebylo nic. Když teď to čtu,
říkám si, jak to bylo celé
učebnicově absurdní:
Jako tříska jsem v řece dní
plul od neděle do neděle
a delší čas brát v úvahu
jsem prostě neměl odvahu…

XLIII.
Tak jsem se v jubilejním roce,
kdy končil druhý tisíc let
od chvíle, co se na Vánoce
narodil Ten, jenž spasil svět,
ocitl znovu na začátku:
Bez práce, rodiny a statků –
a bytu. Už tam do koutů
jiný smetá svou samotu.
Bytný byl grand, dal mi pár týdnů,
abych si našel náhradu.
Jsem mu vděčný – i za radu,
díky níž jsem se blízko při dnu
ještě odrazil: Stal jsem se
strážným. Ochráncem z profese…

XLIV.
Osud patrně libuje si
v bláznivém repertoáru
a nejraději dává kusy,
ve kterých čistě z rozmaru
a ze záliby v absurditě
vždy neomylně obsadí tě
(bez odvolání!) do rolí,
jež líp by zahrál kdokoli…
Zrovna já, který přišel o vše,
jsem chránil cizí majetky
(a v rámci vtipné zápletky
za to bral míň než študák – ovšem
s jistotou, že mám při práci
svou postel na ubikaci).

XLV.
Navíc to byla první práce,
ve které nevadil můj věk
(a ruštinářská aprobace,
jak dodá mnohý vtipálek).
Vždyť jsem jen chodil kolem skladů
a víceméně pro parádu
nosil kus klacku v kožence,
jímž jsem měl zahnat vetřelce.
Čas mezi dvěma obchůzkami
jsem trávil v teplé vrátnici;
za dvanáct nočních v měsíci
(a někdy dvacet – mezi námi)
jsem přečetl i deset knih –
a popravdě žil hlavně v nich.

XLVI.
Jak rád bych ohmataný notes,
v kterém se řádek po řádku
mění můj život v trudnou pověst
o jednom lidském úpadku
dopsat tím, jak jsem býval vrátný…
Moc rád bych zapomenul na dny,
co přišly potom, Puškine.
Já i ty sotva tušíme,
jak strašná krutost se to rodí
v generaci mé Pavlínky:
S hrdostí plive na linky,
jež by ji vedly; ze svobody
si splétá bič, jímž v závrati
z moci nás jednou umlátí…

XLVII.
Šest slok do konce. Odkládal jsem,
co to šlo, tuhle vzpomínku,
která se vzpírá blednout s časem.
Ani prach mého výminku
ji nepřekrývá… Byli čtyři –
klučíci, kterým sotva chmýří
začalo rašit na tvářích.
Kdekoliv jinde bych si jich
ani nevšiml. Jenže tudy
nevedla trasa, po které
chodí za slunné neděle
výletníci, co z pasti nudy
zkoušejí utéct do polí,
do lesů nebo kamkoli.

XLVIII.
Zeptat se, co na téhle výspě
hledají, už jsem neměl čas.
Nemyslím přitom, že bych přispěl
k sporu – ani jsem nezdvih' hlas.
Náhle jsem dostal ránu pěstí
a probořil se do bolesti
jak do laviny na svahu,
kde smetla i mou odvahu.
Upadl jsem po další ráně,
stočil se do klubka (jak pes
zvyklý od pána na nářez)
a očekával odevzdaně,
kdy pochopí, že sotva chci
bránit svěřenou vrátnici.

XLIX.
Jenomže bolest spíše rostla,
jak rostlo jejich zběsilé
mlácení – mohli dávno dostat
cokoli, při své přesile.
Bili mě pro tu rozkoš z bytí,
která je víc než drogy, pití,
sex dováděla k extázi…
Pak mi to došlo: Jestli chci
přežít, musím jim dát ten pocit,
že dokázali přejít práh,
kdy z člověka se stává vrah –
a nadčlověk. Že mají v moci
můj život, a ten po právu
si berou. Pro svou zábavu.

L.
Má nehybnost je připravila
o radost z cizí bolesti,
kterou si arogantní síla
vždy ráda cestu proklestí
(a bez které se každá pravá
zábava velmi rychle stává
povrchní, nudnou, rutinní
hrou, jíž se silní nešpiní).
Takže jsem přežil. Od té doby
se trochu třesu, neslyším
na levé ucho. Nad tím vším
bych mávl rukou, víc mě zlobí,
že občas neudržím moč
a někdy koktám, bůhví proč.

LI.
Přirozeně už nemám práci,
ani byt, to se rozumí.
Nejčastěj' spávám na matraci
v boudě, co díkybohu mi
nezapálili přes půl roku
(neuvěříte, kolik cvoků,
tohle pobaví – hlavně když
teplota klesne trochu níž…).
A samozřejmě se mi vrací,
obrázky zpřed dvaceti let:
Zase se vidím přicházet
ke škole. Třída. Moji žáci.
A tvoje verše. Kam se to
podělo, bratře poeto?

LII.
Jsem unavený za tu dobu,
po kterou v hlavě zněly mi
verše, jimiž jsem křísil z hrobu
dávné dny. Talent pro rýmy
postrádám – i když tvoje forma
dokáže slova mnohdy vzdorná
seřadit, a tím pomoci
i mé autorské bezmoci.
Kdo čekal víc, ať prosím přijme
mou omluvu - vždyť nejsem než
páchnoucí chudák, lidská veš.
a básně lyrické či říjné
tu píšou jiní. Loučím se
posledním řádkem v zápise.